Patchworková rodina: Nová šance pro rodinu

 
 
Žijeme v době, kdy polovinu manželství stihne rozpad, řada párů žije nesezdaných, některé matky volí mateřství bez partnera. Nemám za cíl zkoumat příčiny těchto poměrů, beru je jako fakt. Všimněme si jednoho z důsledků, snahy fragmenty rozpadlých a neúplných rodin doplňovat a slučovat do funkčnějších celků. Rodiče po rozpadu vztahu po nějaké době vstupují do dalšího partnerství. Děti pak mají kromě vlastní mámy a táty ještě „rodiče navíc“, „nevlastní mámu, nevlastního tátu“. S nimi dále přichází „nevlastní děda, babi, sourozenci ...“. Tyto širší rodinné koalice kladou na všechny zúčastněné vysoké nároky. Dospělé čeká náročný úkol, pokud chtějí děti provést, bez zbytečných bolestivých šrámů na duši a traumat, rozpadem jedné rodiny a nastavením života v rodině nové.
 
Role nevlastního rodiče není ve společnosti historicky nová, nová je však situace, která ji vyvolává. Nevlastní rodič má náročné postavení. Jde však také o zajímavou životní výzvu, která může přinést velké obohacení života a blízkých vztahů. Rodina v tradičním pojetí – máma, táta, děti – se tak mění v rodinnou koalici. V této koalici je dítě postaveno před skutečnost soužití s novými partnery svých biologických rodičů, rozrůstá se pak často i jeho sourozenecká základna o sourozence polovlastní i nevlastní, o nové babičky a dědečky a další „koaliční“ příbuzné. Partneři rodičů se učí, jak přijmout děti svých nových partnerů. Složitá situace nezřídka vzniká mezi „starými“ a „novými“ partnery, kteří paradoxně nemohou být soupeři, ale naopak by měli spolupracovat, případně si alespoň neškodit. Úkolů je tedy pro všechny zúčastněné mnoho.
 
Znovusložená, komponovaná, sešívaná, rekonstruovaná, patchworková …
 
… různé pojmenování nové formy rodinného soužití ukazuje, že si společnost k tomuto fenoménu teprve utváří postoj. Hledání výstižného pojmenování je „důkaz“, o jak aktuální problematiku se jedná. Podobná situace je s pojmenováním rolí v nově sestavovaných rodinách. Slova macecha a otčím jsou často vnímána v negativní významu, oslovení „teta“ a „strejda“ zas nevystihují skutečnou roli. Objevuje se označení třetí rodič – pojmenování ryze české – více podchycující výchovnou roli nových partnerů. A pojďme dál – vlastní, polovlastní a nevlastní sourozenci, vlastní a nevlastní vnoučata, vlastní a nevlastní babičky a dědové, … Uvažovat je třeba o víkendových rodičích a víkendových sourozencích tam, kde je péče nastavena takto, či nový „druhý domov“ u střídavé péče v nových rodinách rodičů odešlých z původního svazku. Není zde prostor na detailní úvahy o jazykovém pojmenování nových vztahů. Potíž s výstižným pojmenováním však ukazuje na reálnou náročnost konkrétního naplnění zmíněných rolí. Dát sám sobě i svým dětem či dětem partnerů, či budoucím potomkům, ať již přijdou či nikoliv, další šanci pro rodinu je bezesporu obohacující krok, který rodiče v novém partnerství pro sebe i děti mohou udělat. Zkušenosti z fungujících rodinných koalic ukazují, že děti vyrůstající v tomto prostředí jsou sociálně vyspělejší, tolerantnější, jsou lépe komunikačně vybavené a umí z bohatých sociálních vztahů dobře čerpat podporu. Podobný přínos pro svůj život si odnáší i zaangažovaní dospělí, nejen partneři, kteří z lásky, zralého a odvážného rozhodnutí nové rodiny budují, ale i širší příbuzní, jsou-li novému společenství otevření. 
 
 Vstřícnost, respekt, úcta, tolerance a trpělivost …

… jsou základní aspekty, s kterými je potřeba do nově budovaných rodinných svazků vstupovat, a které je třeba pěstovat a trvale rozvíjet. Na život však neexistuje manuál, natož návody na zdárné řešení zde diskutovaného rodinného soužití. Vyplácí se nespěchat a dát všem čas na dostatečné sžití. Vyplatí se vnímat rozdíly mezi kluky a děvčaty. Je potřebné vědět, že starší děti potřebují více času než mladší. A to důležité – mít sám v sobě, tak jak to jde, uzavřené předchozí vztahy. Ty mohou ohrozit šanci na novou rodinu. Jde jak o bývalé vztahy v partnerské rovině, tak i vztahy s ostatními členy bývalé širší rodiny. Další nástraha je spěch a zkrácení doby na seznamování a sžívání se dospělých s dětmi i dětí mezi sebou. Nebezpečné je přehlédnutí či bagatelizování dětských obav a strachů, zranění z rozpadu vztahu rodičů, nedobrých zkušeností s předchozími „strýčky“ a „tetami“, či z příchodu cizích lidí do domácího prostředí. Nebezpečím je také chápat nové společenství jako prostředí, v kterém nově příchozí partner plánuje prosadit svou „rodinnou kulturu a výchovu“ bez ohledu na kontinuitu předchozího života členů společenství. Chybí-li otevřená komunikace nově příchozího partnera se svým „protějškem“ v roli biologického rodiče, hrozí vzplanutí boje, který je vyčerpávající, dlouhodobý a s nejistým výsledkem. 
 
Proces sžívání nelze urychlit pobízením, prosbami, manipulací, natož příkazy. To platí ve vztazích dospělých s dětmi, ale i v dětském mikrosvětě nevlastních sourozenců. Je dobře se seznámit s vývojovými fázemi dětí. Nutností je to pak pro ty, kteří mají mladší děti a potřebují navázat vztah s výrazně staršími dětmi partnera. Zvlášť v počátečních stádiích soužití je nebezpečná snaha vnímat roli třetího rodiče srovnatelnou s rolí biologické matky či otce. Například nutit se milovat partnerovo děti jako své vlastní. Děti, které nemají jinou alternativu, si často vymezují svůj prostor větami „nejsi můj táta / moje máma!“, případně jejich nepřebernými variacemi, jsou velkou prověrkou trpělivosti. Uvedená témata jsou jen malým příkladem škály případů, které je dobré včas vzít v úvahu, a na které je potřeba i v budoucnu citlivě reagovat. Když se novému páru daří sžít se a společně rozvíjet rodinným životem, číhá ve skrytu další výzva v podobě nového společného potomka. Jeho příchod, rodiči láskyplně očekávaný, může zčista jasna ohrozit dosud klidný svět dětí, pro které se nová rodina stává bezpečným přístavem. Tuto hrozbu rodiče snadno v očekávání radostné události přehlédnou. 
 
V úvodu jsem zmínil aktuálnost i obtížnost tématu rodiny, složené z fragmentů rodin rozpadlých. Praxe rodinných terapií ukazuje, jak snadné je počáteční přehlédnutí důležitého faktoru, jak snadné je přecenění svých sil, i vlivů, které nový pár nemůže předem odhadnout. Ukazuje se, že i přes počáteční úspěchy může přijít období, náročnější než dosavadní doba. Mým vkladem k prevenci i k řešení náročných situací je nabídka párové a rodinné terapie a poradenství. Volit tuto cestu doporučuji těm, kteří žijí v takové rodině nebo ji plánují založit. Je určena biologickým rodičům, nově příchozím partnerům i dětem, jak z pohledu prevence krizových stavů, tak i v případě, že je již v sázce spokojenost členů rodiny. V poradenském a terapeutickém procesu je dokonce možná účastnit jen části rodiny, případně i jednotlivce, důvěřujícího v pozitivní změny. Nabízím komorní prostředí rodičům a partnerům k vzájemné komunikaci, sdílení zkušeností, hledání vhodných forem řešení náročných situací, plánování dalších kroků apod. Mohu vám být průvodcem i „překladatelem“ v komunikaci světa dospělých se světem dětí. Věřím, že soužití blízkých lidí v rodině, založené na vzájemné lásce, úctě a respektu, je jedním ze základních faktorů šťastného a naplněného života. Bez ohledu na fázi vývoje, v jaké se nová rodina nachází. K tomu vždy rád napomáhám. Řadu zdravotních, psychických a sociálních potíží dětí způsobují právě neřešené či nevyřešené vztahy uvnitř rodiny, kde tyto děti vyrůstají. To platí pro všechny rodinné modely, ale patchworkové rodiny jsou v tomto směru citlivější a křehčí. 
 
ppdet 
Autor článku:

Mgr. Ing. Pavel Pelikán, individuální i rodinný terapeut v zařízení Hnízdo zdraví s.r.o.