Co si děti přejí od Ježíška.

Předvánoční poselství z Hnízda zdraví.

Před vánocemi se mi sešla řada dětských pacientů. Bolesti hlavy, oslabená imunita, infekce, noční pomočování… Měli za sebou nespočet vyšetření. U většiny z nich se žádný objektivní nález, který by jejich potíže vysvětloval, nenašel. Léky nepomáhaly. Při každé příležitosti opakuji, že nemoc dítěte je vzkazem rodičům. Jejich tělesné nemoci jsou odrazem trápení dětské duše. Jako bych hrách na stěnu házel.
 
Mojí poslední předvánoční pacientkou byla osmiletá Jana. Dva roky si stěžuje na bolesti chodidel. Maminka s ní obešla pediatra, dva neurology, čtyři ortopedy. Má za sebou odběry krve, rentgeny, ultrazvuk a magnetickou rezonanci. Nikde nic. Nepomohl ani brufen, ani speciální vložky do bot. Jediné, co uleví je večerní masáž chodidel od maminky. Janu jsem  vyšetřil a také nic nenašel.  I klenba nožní byla dobrá.  Nohy občas přetíží tancem. Mohla by mít trochu víc pestrého pohybu. Ani to ale její potíže nevysvětlovalo. Abych se rychle dobral podstaty dětských nemocí, požádám rodiče, aby mne  nechali s dětmi chvíli o samotě.  Aby se mi mohly bez ostychu svěřit. Dětem pak položím jednoduchou otázku: „Co ti dělá starosti, co si myslíš, že by se u vás doma, v  tvém životě mělo změnit, abys byla zdravá a spokojená?. Co by sis nejvíc přála?.“. Děti mi vždy ochotně, jinými slovy, říkají totéž. Stejně jako milá, citlivá a starostlivá Jana: 
 
„Maminka je hodná, ale moc pracuje, domů chodí utahaná, bolí ji hlava, polyká  prášky.  Táta je  na tom podobně. Na rozdíl od mámy se ale umí  taky pěkně vztekat. Ten zase bere prášky na tlak a na žaludek. Navíc se naši pustili do stavby domu. Stojí je to spoustu času, peněz a nervů. Minulý týden prasklo na stavbě nějaké potrubí, táta si s tím neví rady. Kvůli domu se s mámou pořád hádají. Dva roky jsme nebyli na dovolené. Je mi jich líto. Mám o ně starost. Byla bych ráda, aby tak nepracovali, nehádali se, měli na mne víc času, jezdili jsme na výlety, hráli hry. Loni mi jich Ježíšek několik nadělil. Dají se ale  hrát  jen s tátou nebo s mámou. Ti  na to nemají čas. Samotné mi jsou k ničemu…“. 
 
Když  jsem Janinu zpověď přečetl matce, rozplakala se. Do té doby vůbec netušila, jak Jana  jejich hádky a starosti prožívá a sdílí, jak se o ně strachuje, kolik jí to stojí sil, že už tu tíhu nemůže ustát.. Netušila, že bolest chodidel je nevědomou snahou matku aspoň na chvíli zastavit, připoutat její pozornost, vymoci si pohlazení. 
 
Janě i všem dětským pacientům přeji, aby jim letos Ježíšek, místo drahých mobilů a tabletů nadělil obyčejné rodiče.  Klidné, hravé a laskavé. Rodiče, kteří si najdou čas na sebe a svoje děti. Rodiče, o jejichž lásku a pozornost si děti nebudou muset říkat nemocemi.